Narodil jsem se 16. února 1969 v malém okresním městě Nymburce. To je asi padesát kilometrů východně od Prahy.
Naše městečko proslavili spisovatel Bohumil Hrabal a fotbalista Ivan Hašek. Hrabal tu studoval a hledal inspiraci, Hašek se tu narodil a začínal s fotbalem. Já jsem šel v Hrabalových šlépějích, protože jsem studoval stejně jako on na zdejším gymnáziu. A s Ivanem Haškem jsem hrál jako malý kluk fotbal.
Odjakživa jsem chtěl být novinářem nebo fotbalovým trenérem. Nakonec zvítězila žurnalistika.
Už ve škole mi říkali, že jsem takový „ministr informací“, protože všechno vykecám. Na gymnáziu jsem se s kamarády rozhodl, že budeme vydávat časopis. Ale ředitelka se tehdy bála nějaké anarchie nebo co (a zřejmě i podvratných akcí), tak nám to nakonec zakázala. Bylo to ještě v době totality.
A vlastně i tahle zkušenost mě vedla k tomu, že nepůjdu na vysokou školu žurnalistiky. Tu jsem tehdy považoval spíše za vysokou školu cenzury. Nakonec jsem tedy skončil na pedagogické fakultě. Měl jsem být učitelem pro 1. stupeň základní školy. Řekl jsem si, že na tom nemůžu nic zkazit a že učit děti bude docela důstojné povolání. I za komunismu.
Na hodiny mezinárodního dělnického hnutí a vědeckého ateismu jsme s kamarády na vejšce chodili posilněni alkoholem. Jinak se to vydržet nedalo. Komunisty jsem fakt nemusel. Taky mě kvůli tomu jednou málem vyhodili z fakulty. Když jsem odmítl jít na 1. máje do průvodu. Prý to byl tehdy velký problém, protože na ulici zůstal ležet transparent „Ať žije socialismus“, který jsem měl držet já.
Naštěstí přišel listopad 1989.
Začátky v OF
V Praze se dělala revoluce lehce. Lidé vyšli do ulic a zvonili klíčky. Ale když jste tehdy popojeli kousek z Prahy, zjistili jste ten propastný rozdíl v informovanosti lidí. Tak jsem začal na Nymbursku vylepovat plakáty. Pak jsem jako student vystupoval na mítincích a stál u zrodu Občanského fóra v Nymburce.
A hned v roce 1990 mě nenapadlo nic jiného než vydávat časopis. Splnil se mi sen. Stal jsem se šéfredaktorem Okresního zpravodaje OF. Psal jsem ho většinou sám. Týdeník jsme množili na cyklostylu a prodávali na ulicích. V prvních svobodných volbách v roce 1990 jsem byl zvolen do nymburského zastupitelstva. To mi bylo jedenadvacet let.
Pak jsem zdárně dokončil vysokou školu, ale učit jsem už nešel. V Annonci jsem našel inzerát, že hledají redaktory do agentury ČTK. Neváhal jsem ani vteřinu, a i když jsem na konkurzu odevzdával své texty jako poslední, protože jsem neuměl psát na stroji a datloval jen jedním prstem, vzali mě. Prý proto, že jsem měl dobrý a zpravodajský sloh.
ČTK byla škola života. Tam jsem se naučil vše podstatné. Jako bych byl na vejšce.
Po dvou letech jsem přešel do deníku Mladá fronta DNES. Měl jsem na starosti školství. Po krátké době jsem se ale specializoval na bezpečnost a politiku.
První velká kauza přišla už v roce 1993.
Kauza jako hrom
Začal jsem psát o nemocech válečných veteránů, kteří byli v roce 1991 v Perském zálivu při osvobozování Kuvajtu v československé protichemické jednotce. V této kauze jsem si vlastně vůbec poprvé začal osvojovat metody investigativní práce.
Vše začalo tím, že jsem napsal nevinný článek o tom, že zatímco v USA a Velké Británii trpí veteráni války záhadnými nemocemi, v Česku jsou všichni v pořádku. Jenže to nebyla pravda. Ozvali se mi dva čeští veteráni, kteří mluvili o opaku. I oni byli nemocní. Ministerstvo obrany to přitom zpochybňovalo. Začal jsem se pídit po příčinách nemocí a přišel na utajované informace, že československá protichemická jednotka naměřila tehdy v Perském zálivu v ovzduší chemické otravné látky sarin a yperit. A i to ministerstvo obrany zpochybňovalo. Přitom to mohlo vést k objasnění syndromu veteránů, pro nějž se vžil název pouštní horečka.
Čím déle jsem o kauze psal, tím více jsem získával důkazů o naměření sarinu a yperitu. Nakonec si toho všimla i zahraniční média a já začal poskytovat rozhovory korespondentům amerických novin The New York Times či agentuře AP.
Ministerstvo obrany nakonec přiznalo barvu a potvrdilo naměření otravných látek ve válce. A do Prahy pak kvůli tomu přijela delegace amerického Pentagonu, senátoři i váleční veteráni z USA.
O mých článcích se pak dokonce objevila jedna podstatná zmínka v hraném americkém dokumentu Válka v Zálivu.
V první polovině devadesátých let to byla podle mého názoru jedna z největších kauz investigativní žurnalistiky v Česku. V roce 1999 jsem pak všechna svá zjištění sepsal v knize Pouštní horečka.
Tajné konto ODS
Když skončila má „válečná mise“, pustil jsem se do sítí politiky. V roce 1997 začala mít Klausova ODS těžké problémy s finančními skandály. Zjistilo se, že jeden jejich sponzor je dávno mrtvý Maďar Lájos Bács a druhý z ostrova Mauricius neexistuje. ODS prostě lhala a své skutečné mecenáše skrývala pod neexistující sponzory. Dělali to proto, aby se neprovalilo, že miliony korun dostali od Třineckých železáren, které zprivatizovali jejich kamarádi z byznysu.
V té chvíli jsem dostal informaci, že k tomu všemu má ODS ještě tajné konto ve Švýcarsku. Připouštím, že to nebylo bůhvíjaké pátrání, ale byla to solidní informace získaná v pravou chvíli. Podařilo se mi ověřit, že o existenci konta se politici ODS bavili na svém grémiu a že řešili, co s ním udělat, jak ho utajit.
Když jsem s článkem o tajném kontu ODS vyrukoval v listopadu 1997 do novin, absolutně jsem netušil, co to způsobí. Druhý den se rozhodla z ODS odejít řada lidí v čele s bývalým ministrem vnitra Janem Rumlem a ministrem financí Ivanem Pilipem, protože se obávali následků z případného vyšetřování tajného konta. Tři dny poté padla Klausova vláda.
Po roce jsem se k případu vrátil a dělal rozhovor s Ivanem Pilipem. Přivítal mě slovy: „Á, vítám tady urychlovače dějin.“
Bylo to docela trefné. Mé články o tajném kontu tehdy opravdu hodně urychlily nezvratný vývoj rozdělení ODS a pád nepopulární (druhé) vlády Václava Klause.
Policie pak opravdu existenci konta potvrdila. Zjistila, že podpisové právo k němu měl ve švýcarské bance Coutts tajemník ODS Ludvík Otto.
Skandál ČSSD
Po ODS přišla na řadu ČSSD. V roce 1999 jsem si všiml u konkurence jedné zajímavé informace, že se místopředseda Zemanovy vlády Egon Lánský angažoval při vymáhání dluhů ve prospěch svého kamaráda ze Švédska. A protože byl úspěšný a jeho kamarád dostal od českého státu jakýsi pofiderní dluh vyplacen, měl za to Lánský i patřičnou odměnu. Nejdříve mi vrtalo hlavou, jak se mohl politik angažovat v kauze, v níž hrál roli stát. Považoval jsem to za střet zájmů. Ale pak jsem objevil netušené. Totiž, že Lánskému přišla odměna na konto v Rakousku. Jenže problém byl, že na zřízení takového konta neměl tehdy nutné povolení od České národní banky. Po pár měsících Lánský rezignoval na funkci místopředsedy vlády.
Ale ještě předtím si to se mnou vyřídil.
Lánský tehdy trochu marodil s křečovými žilami, tak na jednání vlády přijel na vozíku a o berlích. A když jsem k němu přistoupil a zeptal se ho, jak to bylo s kontem v Rakousku, vzal hůl a majznul mě s ní po zádech. Nijak to nebolelo. Byla to spíš sranda.
Tak tohle všechno a řadu dalších kauz jsem psal při své první misi v Mladé frontě DNES.
Rozhovory s teroristy
V roce 2001 nastala moje další životní etapa. Ponořil jsem se do problematiky terorismu.
Po útocích na Spojené státy přišla z USA zajímavá informace, že jeden z teroristů, Mohamed Atta, byl ve spojení s bývalým iráckým konzulem v Praze Al Aním. Ten byl půl roku před útoky vyhoštěn z Prahy, protože se přišlo na to, že to byl spíše špion než diplomat.
Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Já jsem ho totiž znal.
Za všechno vlastně mohla moje knížka o válce v Perském zálivu Pouštní horečka. Když mi vyšla, Iráčané si ji přeložili a řekli si, že se na tu problematiku dívám objektivně, tedy i kriticky vůči spojeneckým vojskům, která lhala o naměření chemických látek.
A protože jsem ještě před vydáním knihy žádal Irák o povolení vycestovat tam a prozkoumat, jak se válka podepsala na civilním obyvatelstvu (když záhadnými nemocemi trpí vojáci, musí mít problémy i jiní lidé z oblasti), uznali konečně, že by mě tam pustit mohli.
Tak jsem dostal vízum a odjel do Iráku. Poprvé jsem tam byl v roce 2000. A ověřil si, že podobné nemoci, jakými trpěli vojáci, měli i civilisté. Byla to cenná cesta.
Jenže po roce jsem ocenil ještě něco. Že mi vízum uděloval konzul Al Aní a že jsem s ním asi třikrát jednal. Díky tomu jsem tedy znal muže, který byl později označen za spolupracovníka teroristy Atty.
Neváhal jsem. Přes své kontakty v arabské komunitě jsem se s Al Aním telefonicky spojil. On stál v Bagdádu, já v Praze na Václavském náměstí. A udělal jsem s ním rozhovor.
Jenže telefonický rozhovor je málo. Říkal jsem si. Tak jsem přesvědčil tehdejší vedení bulvárního deníku Super a ti nakonec souhlasili, že mě vyšlou na riskantní a náročnou cestu do Iráku.
Strávil jsem tam dva týdny. A přivezl rozhovor s Al Aním. A jako bonus jsem se v Bagdádu dostal ještě k další zajímavé postavě světového terorismu – Mohamedu Abbásovi. Tento Palestinec se „proslavil“ únosem výletní italské lodi Achille Lauro, kde zemřel jeden Američan. Abbás pak utekl a poslední léta se skrýval se svolením iráckého prezidenta Saddáma Husajna právě v Bagdádu.
V Iráku jsem se dostal i na půdu ministerstva zdravotnictví, informací a zahraničí. Dokonce jsem hodinu a půl mluvil s tehdejším ministrem zahraničí Nadžim Sabrim.
Nikdo nechápal, jak se mi to podařilo. Popravdě řečeno, já taky ne. Byla to neuvěřitelná náhoda. Až později jsem si uvědomil, že je ve mně kus novinářské posedlosti a špetka bláznovství. Vždyť jsem neuměl arabsky, a dokonce ani anglicky. Bez tlumočníka bych byl v Bagdádu namydlený.
Po návratu do Prahy se roztočil nevídaný kolotoč. Američtí novináři si u mě podávali kliku. Všechny zaujalo, že jsem mluvil s exkonzulem Al Aním. Nejvíc mě potěšilo, že mě kontaktovali z The New York Times, ale úplně nejvíc mě (v dobrém slova smyslu) dorazilo, že za mnou přijela americká televize CBS. Produkční jednoho z nejsledovanějších pořadů v USA „60 minut“ mě požádal o spolupráci. „Víte, naše televize má v oblasti zpravodajku. Sídlí v Jordánsku, a když je potřeba, udělá v Bagdádu rozhovor třeba i s iráckým ministrem zahraničí Nadžim Sabrim. Víme, že vy jste s ním mluvil taky. Ale to, co naše zpravodajka nedokázala, byl rozhovor s Al Aním. To nedokázal nikdo jiný. Můžete nám pomoct takový rozhovor pořídit?“ řekl mi produkční stanice CBS a já nevěřil svým uším.
Nakonec jsem to vyjednal. Al Aní souhlasil. Jenže do Iráku na rozhovor se nakonec nejelo. Začala válka v Afghánistánu a štáb CBS měnil priority.
I tak to byla obrovská zkušenost. Díky za ni.
Práce v bulváru
Než se dostanu dál, rád bych na tomto místě řekl, že moje angažmá v bulvárním deníku Super považuji samozřejmě za největší omyl svého života. Byla to taková cesta, na kterou jsem se vydal, aniž jsem tušil, kam mě dovede.
Po sedmi letech strávených v jedné budově, v jednom kolektivu a jedné firmě (MFD) jsem měl pocit, že potřebuji poznat ještě něco jiného. Prostě zkusit štěstí jinde.
Tehdy jsem dostal zajímavou nabídku na založení investigativního oddělení v deníku Zemské noviny. Tady dělal šéfredaktora můj známý a slíbil absolutní podporu. Jenže za tři měsíce se situace v novinách radikálně změnila. Přišli noví majitelé a ti si nějaké investigativní reportáže nepřáli. Nechtěli mít s nikým problémy, chtěli dělat noviny jen jako nosič inzerce. Za pár týdnů jsem to pochopil a odešel.
Jsem trochu buldočí povaha, a tak, když mi ještě v roce 2000 z MF DNES nabízeli, abych se vrátil, řekl jsem, že ne. A dostal nabídku do nově vznikajícího deníku Super. Vědělo se, že to bude bulvár, ale když ptáčka lapali, tak slibovali, že to bude politický bulvár. To mě oslovilo. Navíc tam dostal nabídku dělat šéfredaktora někdejší dlouholetý šéfredaktor seriózních Hospodářských novin, tak jsem si říkal, že by to nemuselo být tak špatné.
Krutě jsem se mýlil. Super byl od prvního dne totální společenský bulvár s politikou v zádech. Pravda, bylo tam investigativní oddělení. Každý den jedna stránka na popsání. A já měl královské podmínky i zacházení. Kancelář jsem měl větší než šéfredaktor a volnost, jakou nepamatuji.
Naivně jsem si říkal, že se třeba něco změní a že té změně pomůžu i já. Psal jsem vlastně rok zprávy v Superu, jako kdybych byl v Mladé frontě DNES. Kdybyste si odmysleli vyzývavý titulek a vykřičník, mohly by články vycházet kdekoli.
I když to mělo své plusy, celkově to byl můj společenský pád dolů. Byla to chyba a já si to uvědomuji.
Byla to opravdu schizofrenní situace. Odváděl jsem tam práci jako v nejserióznějších novinách a povedly se mi úžasné kauzy. Kvůli mým článkům v Superu o machinacích a podvodech ve vojenské tajné službě se sešla Bezpečnostní rada státu a padlo pár hlavounů v této obávané zpravodajské službě. Nebo třeba kauza s Al Aním. To nedokázal nikdo jiný.
A tak zatímco o mých objevech v Iráku informovala americká média, v Česku se tomu nikdo pořádně nevěnoval. Bylo to přeci v bulváru…
Jeden z členů představenstva, kterého si velmi vážím, si mě pak všiml a zkusil udělat v Superu malou revoluci. Dosadil mě na post zástupce šéfredaktora. Jenže ani to nepomohlo. Nejde přebudovat systém a koncepci, aniž byste se jich vzdali.
Za rok a půl Super zkrachoval a já byl bez práce.
Kniha o špionovi
Jenže všechno zlé je k něčemu dobré.
Opakuji tedy, že mé angažmá v bulváru byla chyba a dost jsem za ni i pykal (třeba tím, že jsem nikdy nedostal cenu Ferdinanda Peroutky J), ale na druhou stranu mi Super umožnil cestovat (nevím, jestli bych někde jinde dostal takovou podporu na ekonomicky náročné a dost riskantní cesty do Iráku). A taky mi pomohl k jedné úžasné kauze, kterou jsem pak zvěčnil do své druhé knihy.
Byla to zase neuvěřitelná náhoda. Když jsem zveřejnil v Superu rozhovor s iráckým špionem Al Aním a otiskli to na první stránce, šel okolo trafiky v ten den jiný špion – Václav Jelínek. Čech, který se zapsal do historie tím, že pod identitou holandského chlapce Erwina van Haarlema dělal špionáž ve Velké Británii. A to až do roku 1988. Pak ho zatkli.
Do Československa byl převezen v roce 1993 a pak se po něm slehla zem. Nikdo nikdy nezjistil, jak se ve skutečnosti tento špion jmenoval a jaké úkoly v době studené války v Británii plnil.
Na rozpletení příběhu van Haarlema si vylámali zuby všichni světově proslulí historici či experti na tajné služby. Jelínek nechtěl nikdy s nikým mluvit. A i tajné služby toto jeho přání respektovaly.
No a jednou mi v redakci zazvonil telefon. Byl to pan Jelínek, tedy bývalý špion van Haarlem, kterého zaujalo, že se mi podařilo pořídit rozhovor s iráckým špionem. Začal mi vyprávět svůj příběh a já lapal po dechu. Úžasná hollywoodská story.
Dohodli jsme se a já začal pracovat na knize.
Dalo mi to obrovskou práci. Tři roky jsem dával příběh dohromady, vedl s Jelínkem rozhovory, ověřoval si fakta. Vlastně i kvůli tomuhle projektu jsem se nechtěl vrátit do běžného pracovního procesu deníkáře. Abych měl čas na tuhle úžasnou knihu.
Když začaly docházet úspory, psal jsem pro Hospodářské noviny a Reflex jako externista. A když už jsem na tom byl opravdu bídně, nechal jsem se zaměstnat v týdeníku Instinkt a pak v deníku Impuls. Díky tomu jsem zaopatřil rodinu, ale hlavně: měl jsem čas dodělat knihu o Erwinu van Haarlemovi.
Když jsem ji dopsal, rozhodl jsem se pro návrat do Mladé fronty DNES, nejlepších novin na českém trhu.
Opět v MFD
Na podzim 2003 jsem byl tedy opět – po tříleté pauze – ve své známé redakci a za to, že mě znovu přijali a zkusili to se mnou, vděčím svému šéfovi Jirkovi Kubíkovi, který mi věřil. A také Robertu Čásenskému (tehdy zástupci šéfredaktora) a Pavlu Šafrovi (šéfredaktorovi), kteří si to od různých našeptávačů nenechali vymluvit.
Na knize Český špion Erwin van Haarlem jsem sice ještě dodělával drobnosti a pak ji technicky připravoval k vydání, ale to už šlo skloubit i s náročným denním režimem v MFD.
Byla to zvláštní doba. Půlka lidí v MFD a hodně lidí z celé novinařiny se na mě dívalo skrz prsty, protože jsem prostě prošel bulvárem. Bylo mi to líto, protože – kdo z kolegů měl za sebou to, co já? Kdo se mohl pochlubit tím, že udělal rozhovor s nedosažitelným špionem v Iráku, nebo přinutil úřady, aby nelhaly o válce v Zálivu?
Ale svým způsobem jsem je i chápal. Bylo mi jasné, že „co bylo, bylo“, Superem jsem to v jejich očích smazal.
Až tak mi to nevadilo. Možná mě to ještě víc motivovalo. Věřil jsem si. Tak jsem začal znova.
Za rok jsem popsal korupci ve fotbale, přišel na podvodníky, kteří pracovali jako agenti tajných služeb, a se skrytou kamerou odhalil podvody s dotacemi ministerstva pro místní rozvoj.
Ale pak přišla pecka. Náhoda! Fakt vážně. Jak jinak.
Bytová aféra premiéra
(Následující kapitolu si „půjčuji“ z mé knihy Kmotr Mrázek III.)
V lednu 2005 začal pád Stanislava Grosse.
Šéfové v práci dostali nápad, abych udělal souhrnný článek o tom, co každý člen Grossovy vlády vlastní, jaký má majetek a dluhy. Napadlo je to díky mým článkům, v nichž jsem popisoval, jak je lehké najít takové informace v katastru nemovitostí. Ten se tehdy pomalu digitalizoval a zpřístupňoval veřejnosti, jako je to obvyklé na Západě.
Tak se stalo, že první, koho jsem si v katastru proklepával, byl ten nejvyšší – tedy premiér Gross. Poprvé jsem z katastru a ze smluv, které tam byly uloženy, vyčetl, že si Gross pořídil v roce 1999 svůj luxusní byt na Barrandově zčásti za hotové peníze. 1,7 milionu měl na hypotéku, zbytek, 2,5 milionu korun, dal keš.
Tak mě napadlo, jestli si na to mohl našetřit mladý politik Gross, který šel hned po studiích do politiky a neměl jiné příjmy. Vzal jsem tužku a papír a začal počítat. Platy politiků jsou veřejně známé a z majetkových přiznání jsem si spočítal, kdy a za kolik si koupil auto nebo jestli neměl ještě nějaké půjčky či úvěry. A vyšlo mi, že by 2,5 milionu od roku 1990 našetřil, ale nesměl by si kupovat nic jiného. Musel by pít vodu a jíst vzduch.
Tak jsem mu na Úřad vlády poslal dotaz, z jakých zdrojů pokryl částku 2,5 milionu na pořízení svého bytu. Ta odpověď mu trvala tři dny. Pak mi přišel mail, který roztočil nevídaný kolotoč. 1,3 milionu korun si našetřil a 1,2 milionu korun si půjčil od svého strýce.
Nikdy v životě o nějakém strýčkovi nemluvil. Nikdy v životě nepřiznal, že by si kromě hypotéky u někoho půjčil.
Bylo to divné od samého začátku.
Jméno strýce nejdříve tajil, ale po pár dnech přiznal, že jde o Františka Vika z Jihlavy. Tak jsme zjistili, že tento sedmasedmdesátiletý bývalý voják z povolání, jemuž neřekli v kasárnách jinak než Franta Rámus, protože děsně křičel, neměl žádné velké úspory a že přes milion korun Grossovi půjčit nemohl.
Premiér začal koktat a verze, kdo mu vlastně půjčil, se měnily tak rychle jako reklama v televizi. Nejdřív, že si to strýc naspořil, pak že mu to přivezl záhadný příbuzný z ciziny v igelitce. Gross stále nepřicházel s věrohodným vysvětlením, až se k půjčce pro strýce Vika přihlásil jakýsi podnikatel Rostislav Rod, což ale byla jen snaha zastřít celý problém. Smlouvu mezi sebou neměli a nakonec vše skončilo potupně tím, že směnku mezi Rodem a Vikem, kterou nechtěli ukázat a předat policii, aby ji mohla prozkoumat, raději spálili. Trapnost nad trapnost. Za Grosse se začali stydět i jeho věrní příznivci.
A do toho všeho ještě kolegové z časopisu Respekt přišli s další náloží, která mu způsobila další politické problémy. Ukázalo se, že Šárka Grossová rozjela s Libuší Barkovou realitní byznys. Koupily dvě staré nemovitosti v Praze na Proseku, kousek od studia Leon, a chtěly místo nich postavit polyfunkční luxusní vilové bydlení s bazény. Hodnota všech bytů v celém komplexu se odhadovala na 150 milionů korun.
Šárka Grossová si na rozjezd půjčila od banky a svým majetkem jí za to ručila právě Barková. Grossova rodina, která nedokázala vysvětlit milion na byt, se pouštěla do mnohonásobně většího projektu. S jakými penězi to vlastně operovali?
Gross se dostal pod obrovský tlak. Využili toho politici a volali po jeho odstoupení. V parlamentu se z toho stala nezapomenutelná show. Gross v jedné chvíli křičel do mikrofonu, že jeho majetek „je tak křišťálově průzračný, že ani křišťálově průzračnější být nemůže“. Všem byl pro smích.
Trvalo to přesně osmdesát dní. V dubnu 2005 pak Gross oznámil, že rezignuje na funkci premiéra.
Gross si myslel, že mi někdo pro články poskytl podklady, aby mu zatopil. Vysílal dokonce vzkazy našim majitelům do Německa, že pracujeme na něčí objednávku. Všichni v redakci se tomu smáli. Všichni věděli, že to začala nevinná debata na poradě o katastru nemovitostí…
Knihy o mafii
Pak začala éra mafie a politiky.
Ještě v témže roce utekl z domovní prohlídky své vily obávaný boss Radovan Krejčíř. A způsobil poprask. Padl policejní prezident. Bylo to pořádné zemětřesení.
Když se koncem prázdnin 2005 ukázal Krejčíř na Seychelách, bylo rozhodnuto. Odjel jsem za ním a přemluvil ho na obsáhlý rozhovor. Říkám, že jsem posedlý novinařinou.
A když v lednu 2006 zabil nájemný vrah kmotra Františka Mrázka, tušil jsem, že to je Téma s velkým té.
Pustil jsem se do shromažďování materiálů, odkrýval jeho spojení s politikou, bankéři a byznysem. Přece jen se nestává často, že by nájemný vrah ukončil život nejvlivnějšího muže českého podsvětí a zároveň člověka, který měl kompro materiály na půlku politické scény. Zasvětil jsem tomu všechen volný čas. Neměl jsem soboty, neděle. V pracovní dny jsem jezdil domů v noci, někdy i ráno. Děti jsem viděl většinou u snídaně.
Ale podařilo se mi dát dohromady poměrně plastický obrázek o tom, jak tu léta prorůstal organizovaný zločin do politiky. To bylo na knihu. Vlastně ne na jednu. Už koncem roku 2006 jsem měl jasno, že z toho budou tři díly Kmotr Mrázek. Už tehdy jsem věděl, co v které bude, co tam chci popsat a jak by měla vypadat.
Nakonec jsem toho získal tolik, že mám materiál i na volné pokračování této trilogie – s názvem Svědek na zabití.
Náhubkový zákon
Po vydání první knihy Kmotr Mrázek mi šéfové nabídli, abych dělal vedoucího jedné z nejdůležitějších rubrik MF DNES – domácího oddělení. Vzal jsem to. Ale po půl roce přišel totální kolaps. Řídil jsem oddělení, do toho občas psal, sbíral podklady pro knihy a dodělával knihu Kmotr Mrázek II – Krakatice.
Žil jsem na energetických nápojích a doma jsem byl víc v práci. Pak to přišlo. Na podzim 2008 dostalo mé dítě epileptický záchvat a já si uvědomil, že takhle hektický život se musí projevit i na rodině. Když se vám tohle stane, změní se vám žebříček hodnot. Přestože Krakatice vyvolala obrovský poprask, protože odposlechy z Mrázkovy kauzy ukázaly prstem i na ministra vnitra Ivana Langera (přezdívka Íčko) a bývalého ministra financí Vlastimila Tlustého (přezdívka Téčko), nějak jsem to přestal prožívat. Kauzu dodělávali moji redakční kolegové a já si vzal delší volno, abych se věnoval rodině. Íčko Neíčko, Téčko Netéčko. Zdraví a rodina byly přednější.
Přes Vánoce jsem se rozhodl a začátkem roku 2009 se dohodl se šéfy, že vedoucího domácí rubriky dělat nebudu. Budu reportér a dopíšu trilogii. Všechno najednou zvládnout nejde.
Krakatice musela politikům hodně ležet v žaludku a nahnat strach. Na jaře 2009 přijali náhubkový zákon, který zakazuje novinářům zveřejňovat odposlechy. Přímá reakce na druhou knihu Kmotra Mrázka.
V roce 2009 jsem dopsal třetí díl Kmotra Mrázka. A řekl si, že zvolním tempo. Jenže jde to? Jde to, když jste propadli novinařině?
Pro silné zážitky…
Jen pro upřesnění. Tohle je jen zlomek zážitků, kauz a reportáží, které jsem za těch dvacet let prožil. Když pracujete v reportérském oddělení deníku, který vychází každý den, nemůžete dělat jenom kauzy. Psal jsem i o počasí, dělal rozhovory o zdravotnictví nebo psal příběhy lidí z povodní. Reportérské oddělení je jedna z nejtěžších disciplín. A v Mladé frontě DNES obzvláště.
A když do toho děláte kauzy, které způsobují neklid na politické scéně nebo v podsvětí, není to žádný med. Někdo občas vyhrožuje, že mě zabije. Někdo mě pochválí. Někdy mě někdo požádá, abych toho už nechal. Někdy to zní docela vtipně.
Třeba jeden pán mi napsal: „Pane Kmenta, už se zase živíte špínou. Kdybyste si dal laskavě pokoj. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.“
Ale úplně nejvíc mě pobavil pan Hanuš. Nedá mi to. Podělím se o to s vámi. Tenhle mail mi přišel v říjnu 2005 a já si ho pořád schovávám.
„Pane Kmento, nedávno jste podnikl jistě příjemný výlet na Seychely. Ne za své peníze, zato s odporným – i když pro primitivy v této zemi – možná čtivým výsledkem. Dovolte mi vám sdělit, že nejen Krejčíř, ale Vy sám jste jen drzý lhář a zpocený obézní pisálek (viděno z vašich vystoupení v TV, pročež se vašemu obličeji nelze divit, že „jen“ píše…), vydávající se za jakéhosi primitivního a lživého investigavce (spíše však neúspěšného a zamindrákovaného podnikavce, což vám u vašeho šéfa prochází).
Už jste zla natropil dost. Skončete s tím.
Dělejte, jak chcete. Vy se ale už nic kloudného nenaučíte, že. Tak raději nedělejte nic.
Vůbec vás nezdravím. Hanuš.“
Naštěstí jsou i tací, kteří si takové práce váží. Děkuji všem, kteří mi kdy napsali. Děkuji i jedné zubařce z Brna, která mi napsala:
„Právě jsem vytáhla své ruce z cizích úst, abych vám napsala, že vaše kniha mi vzala celé nedělní odpoledne, večer a velkou část noci. Byl to silný zážitek.“
Tak i proto stojí za to být novinářem…