INVESTIGATIVNÍ ŽURNALISTIKA V ČESKÉ REPUBLICE MOU OPTIKOU

​

Cestu si každý najde sám

 

Lidé se mě často ptají, jak jsem se dostal k investigativní žurnalistice. „A víte, že ani nevím,“ zní má odpověď. Přišlo to nějak samo.

Asi to vyplývá z mé povahy. Když se do něčeho zakousnu, chci se dobrat pravdy. Ať to stojí, co to stojí. Chci vědět, kdo TO udělal, kdo TO řekl, jak TO přesně bylo a kdy se TO odehrálo.

​

Když jsem byl malý, chtěl jsem vědět, kde končí Nymburk, a přemlouval jsem maminku, aby mě dovedla na konec našeho města, abych TO viděl. Nebo když mi táta slíbil, že mě vezme do Prahy na Masarykovo nádraží, a slíbil, že mi ukáže, jak tam končí koleje, neváhal jsem ani vteřinu. A to jste měli vidět, jak jsem pak vyváděl, když náš vlak končil jízdu v Praze ve Vysočanech, kde koleje nekončí…

​

Když jsem trochu povyrostl, chtěl jsem se podívat do kabiny řidiče metra, abych spatřil TO, co vidí on. A tak to šlo pořád dál a dál.

Když jsem se oženil, musela si na to zvyknout i manželka. Třeba jsem přijel domů a hned jsem se zeptal: „Tys tu měla kamarádky?“ A manželka s údivem opáčila: „Jo. Jak jsi to poznal?“ „Protože jsou hrnky na kávu v dřezu,“ řekl jsem. Zpočátku se žena domnívala, že ze mě bude pořádný žárlivec, který ji jen kontroluje… Ale po pár letech pochopila, že je to součást mého života, nebo chcete-li profesionální deformace.

​

Aby bylo jasno: pokud takoví nejste, vůbec to ještě neznamená, že nemáte předpoklady dělat investigativní novinařinu. Každý je jiný. Každý jsme jiná osobnost. A každý si k takové práci nachází svou originální cestu.

​

​

Vzory tu chyběly

 

Komunistická totalita nás tu poznamenala na řadu let dopředu. A nejinak tomu bylo i pro investigativní žurnalistiku. Zatímco na Západě prožívali novináři jednu kauzu za druhou, odhalovali korupci na nejvyšších místech, podvody v bankách nebo morální přešlapy poslanců, tady se nic takového nepěstovalo. Takže když jsme po roce 1989 začínali, neměli jsme se od koho učit. Navázat na jisté průkopníky takového stylu žurnalistiky z dávné minulosti šlo. Třeba na nejznámějšího „investigativce“ třicátých let Egona Erwina Kische. Ale pro nás, kterým bylo začátkem devadesátých let něco málo přes dvacet, to bylo složité. Neměli jsme se na koho obrátit o radu. Nebyl vzor, podle kterého by se taková práce dala dělat. Nebyl nikdo žijící, kdo by měl s něčím takovým zkušenosti.

​

V Mladé frontě DNES jsme se o takový styl žurnalistiky snažili vlastně tři: já, Jiří Kubík a Sabina Slonková. V Respektu bylo také silné zázemí. Mezi nimi vynikal hlavně Jaroslav Spurný nebo Jan Macháček. V časopise Týden občas probleskly hodně zajímavé kauzy a zárodek televizní investigativní žurnalistiky vznikl na Nově v pořadu Na vlastní oči na čele s Josefem Klímou. Janek Kroupa, začínal v pořadu až na konci devadesátých let.

​

Byla to byla doba pokusů a omylů. Občas se nějaký případ povedl, občas ne. Občas nás převálcovali „píáristi“. Ti, když se dozvěděli, že děláme na jejich klientech, začali s protiakcemi.

​

Zkušenosti z ciziny

 

Myslím, že postupem doby se to tu zlepšovalo. Mně osobně ohromně pomohlo, že jsem byl v roce 2000 na stáži investigativní žurnalistiky v USA. Měl jsem příležitost popovídat si s novináři, kteří mají za sebou zkušenosti a jasné výsledky.

V jednom televizním pořadu šéfredaktor Respektu Erik Tabery tehdy řekl: „Každý novinář zraje jako víno. A hlavně ti investigativní.“ Myslím, že měl pravdu.

 

Někdy mě zamrzí, když v redakci vidím nadějného kolegu nebo kolegyni, kteří rozpletou jednu či dvě zajímavé kauzy a po dvou letech by chtěli jít skoro do novinářského důchodu nebo dělat už jen ty velké investigativní kauzy.

​

​

Zdroje jsou dobré, ale…

 

Je chiméra si myslet, že investigativní novinář je závislý jen na svých tajných zdrojích. Není to pravda. Samozřejmě, když je nemáte, nevíte, co se děje, a to je špatně. Ale jestli chcete dostat nějakou kauzu do novin, nemůžete ji zveřejnit jen s odkazem na nejmenovaný zdroj. Musíte si najít další důkazy, dokumenty, svědky, indicie. Pracujete skoro jako policajt. Jen s tím rozdílem, že on svoji kauzu předá státnímu zástupci a ten pak možná soudci a my novináři ji předáme svým čtenářům.

 

Nevěřím, že dobrý investigativní reportér dělá svou práci tak, že si vyzvedne horký tip na vrátnici od tajemného zdroje, nebo od podivného našeptávače, nebo od „píáristy“, a hrne pak kauzy do novin, aniž zkoumá, kdo a proč mu takovou informaci poskytl. To se dá udělat jednou, dvakrát, ale pak se na to přijde. A takový novinář ve své branži končí.

​

​

Skryté kamery jako důkaz

 

Předností dobrého investigativního reportéra je, že si umí najít cestu k ověřeným informacím – i k těm, které jsou (obrazně řečeno) zakopány deset metrů pod zemí. Způsob je všelijaký. Dobré zdroje, přístup ke kvalitním databázím a dovednosti z praxe. Hlavní zbraní investigativního novináře není tým placených detektivů ani nasazování odposlechů, ale obyčejná tužka, papír, diktafon a telefon. A vlastní hlava. Řada kauz vzniká nahodile - jen tím, že se člověk dobře zeptá, najde toho správného svědka nebo vypočítá příjmy politika (viz kauza Gross).

​

Natáčení na skrytou kameru nebo vysazení figuranta do prostředí jsou výjimečné prostředky, které se nepoužívají při každé kauze. Z novin nebo televizních reportáží to pak může vypadat, že skrytá kamera byla použita proto, aby reportáž vyvolala větší skandál, aby byla líbivější a „sexy“. Ale to je jen zdání. K nasazení takové techniky se přistupuje tehdy, když potřebujeme pro svou reportáž důkaz. Důkaz, který obstojí na veřejnosti.

 

Představte si, že půjdete na schůzku, o níž víte, že vám na ní někdo nabídne úplatek. Vy na schůzku jdete, korupci si ověříte a druhý den o tom napíšete. Ten korumpující vás zažaluje, že to není pravda, a vy si před soudem můžete leda trhat vlasy, protože vám to nikdo neuvěří. Skrytá kamera vám pomůže s důkazy. Leckdy se pak do novin skrytý záznam ani nedostane, protože to pro samotnou reportáž není potřeba. A redakce ji zveřejní třeba až ve chvíli, kdy obhajuje svou reportáž. Nebo až u soudu.

​

Podobný příklad lze zmínit v případu LDN, tedy léčeben dlouhodobě nemocných. Kolega Ondřej Šťastný přišel s tipem, že se v jedné takové „eldéence“ nestarají řádně o pacienty - nedávají jim najíst a napít a zvonky, kterými si pacienti přivolávají personál, naschvál odstrkují.

​

Kdybychom takovou informaci vzali a jen zveřejnili, druhý den by bylo po kauze, protože šéf té LDN by to popřel. Řekli jsme si, že pro to musíme získat vlastní důkazy. Proto se tehdy kolega Šťastný přihlásil do LDN na brigádu a pracoval tam. Za týden sesbíral potřebné důkazy. Něco nahrál na kameru, něco vyfotil. Všechno se pak opravdu potvrdilo.