top of page

CO JE INVESTIGATIVNÍ ŽURNALISTIKA?

  • Investigativní žurnalistika není produkt vaší práce – není to článek či jedna reportáž.

  • Je to styl práce. Způsob, jak novinařinu děláte. Metoda, díky níž dojdete k cíli.

 

CO JE CÍLEM?

  • Cílem je přijít na kloub nějakému složitému jevu. Rozplést nekalé praktiky v politice, ve státních úřadech, u policie, soudů, ale také v oblastech tzv. veřejného zájmu. Poukázat na zločin nebo odhalit korupci. 

 

CO MUSÍ MÍT NEBO CO MUSÍ  UMĚT ČLOVĚK, KTERÝ CHCE TAKOVOU PRÁCI DĚLAT?

 

Je to soubor vlastností:

  • Umění jednat s lidmi a získávat tak kvalitní informace.

  • Mít analytické myšlení, aby byl schopen zasadit věci do kontextu.

  • Mít všeobecný přehled – umět se zorientovat i v zákonech nebo třeba v trestních kauzách.

  • Musí být odolný vůči stresu…

 

Jaké jsou typy novinářů?

  • Kontaktní – často využívají zdroj.

  • Pátrači – často používají skryté kamery a figuranty.

  • Kontaktní pátrači – používají obě metody.

DESATERO INVESTIGATIVNÍ ŽURNALISTIKY

 

1. Bez zkušeností to nejde

Investigativním novinářem se nerodíte. Ani se jím nestáváte v den, kdy nastoupíte do redakce. Skutečným investigativním novinářem se člověk stává třeba až za deset let své praxe. Až nabude zkušenosti, získá zdroje, přehled a patřičné dovednosti. Je to běh na dlouhou trať.

2. Investigativec musí být důsledný

Ten, kdo chce takovou práci dělat, musí být vytrvalý a důsledný. Když otevřete nějaký problém a po třech článcích od toho odejdete, nikdy nepřijdete na podstatu problému. Bez toho, že se čas od času ke kauze vrátíte, zeptáte se na stav vyšetřování nebo prověříte nové okolnosti, to nejde. Přinutíte tím úřady, aby se o případ víc zajímaly nebo důkladněji vyšetřovaly.

3. Umění jednat s lidmi

Kvalitní informace nezískáte po telefonu, ani si je nepřečtete v mailu. Tedy většinou. Důležité je mluvit s lidmi napřímo. Sednout si s nimi na kávu nebo na čaj. Vyzpovídat je. Umět s nimi jednat.

4. Bez zdrojů to nejde

Novinář musí být schopen ověřit si citlivé a příliš nedostupné informace. Je nutné si vytvořit síť kvalitních a důvěryhodných kontaktů. Trvá to léta. A protože se i tyto osoby na svých pozicích v práci mění, musíte to stále a stále opakovat…

5. Mít skvělého šéfa

... a ještě lepšího šéfredaktora. Bez dobré rady a pocitu opory taková práce nejde dělat. Investigativní reportér nemůže být sám voják v poli. Musí se o své práci poradit se šéfy, sdělit jim důvody, proč zrovna do téhle kauzy jít. Nemít před nimi žádné tajnosti. Jen tak můžete v redakci fungovat. Je to i o důvěře. Často se stává, že se pak stanete terčem útoků – politici vás začnou napadat, že jste placený agent konkurence, že jste se nechali uplatit a podobně. Šéfredaktor a váš bezprostřední šéf se za vás musí umět postavit – pokud od samého začátku vědí, že jste opravdu nepochybili.

6. Umět využívat otevřené zdroje

Na nejmenovaných zdrojích kauzu nepostavíte. Musíte umět využívat zákon o svobodném přístupu k informacím. Musíte trvat na tom, aby vám úřady patřičné informace a dokumenty, které dát mohou, skutečně poskytly. Musíte umět využívat databáze obchodních či soudních rejstříků nebo katastr nemovitostí.

7. Umět zasadit věci do kontextu

Samotné zjištění, že třeba náměstek policejního prezidenta byl důstojníkem StB, nemusí mít takovou váhu. Ale když si uvědomíte, že nový náměstek přišel do funkce v době, kdy resort vnitra řídil ministr Ivan Langer, který bojoval proti estébákům, můžete tím otevřít netušený politický problém.

8. Nebát se politiků a státních úředníků

Neustále od nich žádat vyjádření, stanovisko, rozhovor. Jsou to lidé placení státem, tedy z našich daní, a i proto by měli být více kontrolováni. Jde o veřejný zájem.

9. Být přísný, ale zároveň korektní a objektivní

Pokud usvědčujete někoho z nekalého chování, věřte, že vás takový člověk v tu chvíli nenávidí. A nejraději by vás zabil. Ale pokud máte pravdu, jste korektní a objektivní, tak věřte tomu, že až vychladnou emoce, i ten potrefený člověk si to později sám uvědomí. (Často se mi stává, že takoví lidé mě sami pozvou na kávu a rádi si to v klidu vyříkají, nebo pošlou přání k Vánocům…)

10. Jít štěstíčku naproti

Tento výrok jsem si půjčil z aféry fotbalové korupce. Ale myslím to tak, že když jdete poctivě za svým cílem, děláte svou práci svědomitě a dobře, na velkou kauzu dříve nebo později určitě narazíte.

INVESTIGATIVNÍ ŽURNALISTIKA V ČESKÉ REPUBLICE MOU OPTIKOU

Cestu si každý najde sám

 

Lidé se mě často ptají, jak jsem se dostal k investigativní žurnalistice. „A víte, že ani nevím,“ zní má odpověď. Přišlo to nějak samo.

Asi to vyplývá z mé povahy. Když se do něčeho zakousnu, chci se dobrat pravdy. Ať to stojí, co to stojí. Chci vědět, kdo TO udělal, kdo TO řekl, jak TO přesně bylo a kdy se TO odehrálo.

Když jsem byl malý, chtěl jsem vědět, kde končí Nymburk, a přemlouval jsem maminku, aby mě dovedla na konec našeho města, abych TO viděl. Nebo když mi táta slíbil, že mě vezme do Prahy na Masarykovo nádraží, a slíbil, že mi ukáže, jak tam končí koleje, neváhal jsem ani vteřinu. A to jste měli vidět, jak jsem pak vyváděl, když náš vlak končil jízdu v Praze ve Vysočanech, kde koleje nekončí…

Když jsem trochu povyrostl, chtěl jsem se podívat do kabiny řidiče metra, abych spatřil TO, co vidí on. A tak to šlo pořád dál a dál.

Když jsem se oženil, musela si na to zvyknout i manželka. Třeba jsem přijel domů a hned jsem se zeptal: „Tys tu měla kamarádky?“ A manželka s údivem opáčila: „Jo. Jak jsi to poznal?“ „Protože jsou hrnky na kávu v dřezu,“ řekl jsem. Zpočátku se žena domnívala, že ze mě bude pořádný žárlivec, který ji jen kontroluje… Ale po pár letech pochopila, že je to součást mého života, nebo chcete-li profesionální deformace.

Aby bylo jasno: pokud takoví nejste, vůbec to ještě neznamená, že nemáte předpoklady dělat investigativní novinařinu. Každý je jiný. Každý jsme jiná osobnost. A každý si k takové práci nachází svou originální cestu.

Vzory tu chyběly

 

Komunistická totalita nás tu poznamenala na řadu let dopředu. A nejinak tomu bylo i pro investigativní žurnalistiku. Zatímco na Západě prožívali novináři jednu kauzu za druhou, odhalovali korupci na nejvyšších místech, podvody v bankách nebo morální přešlapy poslanců, tady se nic takového nepěstovalo. Takže když jsme po roce 1989 začínali, neměli jsme se od koho učit. Navázat na jisté průkopníky takového stylu žurnalistiky z dávné minulosti šlo. Třeba na nejznámějšího „investigativce“ třicátých let Egona Erwina Kische. Ale pro nás, kterým bylo začátkem devadesátých let něco málo přes dvacet, to bylo složité. Neměli jsme se na koho obrátit o radu. Nebyl vzor, podle kterého by se taková práce dala dělat. Nebyl nikdo žijící, kdo by měl s něčím takovým zkušenosti.

V Mladé frontě DNES jsme se o takový styl žurnalistiky snažili vlastně tři: já, Jiří Kubík a Sabina Slonková. V Respektu bylo také silné zázemí. Mezi nimi vynikal hlavně Jaroslav Spurný nebo Jan Macháček. V časopise Týden občas probleskly hodně zajímavé kauzy a zárodek televizní investigativní žurnalistiky vznikl na Nově v pořadu Na vlastní oči na čele s Josefem Klímou. Janek Kroupa, začínal v pořadu až na konci devadesátých let.

Byla to byla doba pokusů a omylů. Občas se nějaký případ povedl, občas ne. Občas nás převálcovali „píáristi“. Ti, když se dozvěděli, že děláme na jejich klientech, začali s protiakcemi.

Zkušenosti z ciziny

 

Myslím, že postupem doby se to tu zlepšovalo. Mně osobně ohromně pomohlo, že jsem byl v roce 2000 na stáži investigativní žurnalistiky v USA. Měl jsem příležitost popovídat si s novináři, kteří mají za sebou zkušenosti a jasné výsledky.

V jednom televizním pořadu šéfredaktor Respektu Erik Tabery tehdy řekl: „Každý novinář zraje jako víno. A hlavně ti investigativní.“ Myslím, že měl pravdu.

 

Někdy mě zamrzí, když v redakci vidím nadějného kolegu nebo kolegyni, kteří rozpletou jednu či dvě zajímavé kauzy a po dvou letech by chtěli jít skoro do novinářského důchodu nebo dělat už jen ty velké investigativní kauzy.

Zdroje jsou dobré, ale…

 

Je chiméra si myslet, že investigativní novinář je závislý jen na svých tajných zdrojích. Není to pravda. Samozřejmě, když je nemáte, nevíte, co se děje, a to je špatně. Ale jestli chcete dostat nějakou kauzu do novin, nemůžete ji zveřejnit jen s odkazem na nejmenovaný zdroj. Musíte si najít další důkazy, dokumenty, svědky, indicie. Pracujete skoro jako policajt. Jen s tím rozdílem, že on svoji kauzu předá státnímu zástupci a ten pak možná soudci a my novináři ji předáme svým čtenářům.

 

Nevěřím, že dobrý investigativní reportér dělá svou práci tak, že si vyzvedne horký tip na vrátnici od tajemného zdroje, nebo od podivného našeptávače, nebo od „píáristy“, a hrne pak kauzy do novin, aniž zkoumá, kdo a proč mu takovou informaci poskytl. To se dá udělat jednou, dvakrát, ale pak se na to přijde. A takový novinář ve své branži končí.

Skryté kamery jako důkaz

 

Předností dobrého investigativního reportéra je, že si umí najít cestu k ověřeným informacím – i k těm, které jsou (obrazně řečeno) zakopány deset metrů pod zemí. Způsob je všelijaký. Dobré zdroje, přístup ke kvalitním databázím a dovednosti z praxe. Hlavní zbraní investigativního novináře není tým placených detektivů ani nasazování odposlechů, ale obyčejná tužka, papír, diktafon a telefon. A vlastní hlava. Řada kauz vzniká nahodile - jen tím, že se člověk dobře zeptá, najde toho správného svědka nebo vypočítá příjmy politika (viz kauza Gross).

Natáčení na skrytou kameru nebo vysazení figuranta do prostředí jsou výjimečné prostředky, které se nepoužívají při každé kauze. Z novin nebo televizních reportáží to pak může vypadat, že skrytá kamera byla použita proto, aby reportáž vyvolala větší skandál, aby byla líbivější a „sexy“. Ale to je jen zdání. K nasazení takové techniky se přistupuje tehdy, když potřebujeme pro svou reportáž důkaz. Důkaz, který obstojí na veřejnosti.

 

Představte si, že půjdete na schůzku, o níž víte, že vám na ní někdo nabídne úplatek. Vy na schůzku jdete, korupci si ověříte a druhý den o tom napíšete. Ten korumpující vás zažaluje, že to není pravda, a vy si před soudem můžete leda trhat vlasy, protože vám to nikdo neuvěří. Skrytá kamera vám pomůže s důkazy. Leckdy se pak do novin skrytý záznam ani nedostane, protože to pro samotnou reportáž není potřeba. A redakce ji zveřejní třeba až ve chvíli, kdy obhajuje svou reportáž. Nebo až u soudu.

Podobný příklad lze zmínit v případu LDN, tedy léčeben dlouhodobě nemocných. Kolega Ondřej Šťastný přišel s tipem, že se v jedné takové „eldéence“ nestarají řádně o pacienty - nedávají jim najíst a napít a zvonky, kterými si pacienti přivolávají personál, naschvál odstrkují.

Kdybychom takovou informaci vzali a jen zveřejnili, druhý den by bylo po kauze, protože šéf té LDN by to popřel. Řekli jsme si, že pro to musíme získat vlastní důkazy. Proto se tehdy kolega Šťastný přihlásil do LDN na brigádu a pracoval tam. Za týden sesbíral potřebné důkazy. Něco nahrál na kameru, něco vyfotil. Všechno se pak opravdu potvrdilo.

bottom of page